Velmi zajímavě a atraktivně namíchaná sestava vystupujících na tomto turné naštěstí nevynechala ze svého itineráře ani naše hlavní město. V listopadový čtvrtkový večer se útroby pražského klubu Roxy plnily pozvolna a snad díky poměrně brzkému začátku vystoupení první kapely to možná zpočátku nevypadalo příliš na plný dům, aby se pak hlavní hvězda večera nakonec těšila z plného hlediště.

Na této zastávce koncertní šnůry rozhodně nevděčnou roli otevřít večer muselo vzít belgické duo DOODSESKADER, ve kterém svírá baskytaru Tim De Gieter, jinak též od roku 2020 člen věhlasných AMENRA. Dvojice má zatím na kontě dvě nahrávky, lakonicky pojmenované „Year One“ a „Year Two“. Zcela logicky byl tedy setlist omezen na tato alba. Jelikož se v našich končinách objevili vůbec poprvé, dalo se jejich vystoupení před ještě stále se jen scházejícím publikem brát jako takový iniciační rituál. Tvorba postavená toliko na bicích a baskytaře (+ samplech) nakonec nezněla tak subtilně, jak by se možná dalo očekávat. Zvuk Timova nástroje účelně vyplnil prostor a přestože by se jednotlivé skladby daly popsat jako minimalistická brutalita, nechyběla jim ani schopnost rytmicky strhnout k tanci a pohybu. Svému napomohla i projekce na plátno za dvojicí, kde se různé výjevy střídaly s promítáním nepříliš optimistických textů, což vytvářelo dojem živě prezentovaných lyric videí.

Příprava scény pro následujícího vystupujícího – čtveřici SVALBARD z britského Bristolu, vzbuzovala otazníky nad děním za velikou plachtou, která trochu zmenšila plochu pro vystupující předkapely. Ta totiž jinak poměrně velkorysé pódium koncertního sálu v pražském centru dost nemilosrdně vymezila až tak, že bicí souprava Marka Lilleyho se tísnila pohledem z hlediště v pravém rohu scény, kam se jakž takž vtěsnala. Výkonu skupiny to nakonec nijak neublížilo. Pro SVALBARD evidentně nehraje roli, jestli stojí na pódiu velkého festivalu anebo hrají v menším klubu pro maximálně pár stovek diváků. Těch už se na jejich představení sešlo o poznání více, než tomu bylo v případě belgického dua a připravilo pro již tradičně vysmátou frontwoman Serenu a spol. více než vřelé přijetí.

Hudba anglické skupiny je postavená na kontrastních plochách. Crustující nájezdy doprovází emotivní kytarové riffy a jako protiklad těchto erupcí tu jsou vyklidněné pasáže, nezřídka zacházející až do teritorií jemného post-rocku. V živém provedení se vzdálenost mezi těmito protipóly zkracuje právě ve prospěch živelného a velmi energického projevu kapely. Serena Cherry působila neméně nadšeně a dojatě, jako před pár měsíci během vystoupení na festivalu Brutal Assault a svoji pozitivní energii posílala zpět do hlediště. Důraz v playlistu byl lehce kladen na poslední řadovku „The Weight of The Mask“ z roku 2023, ale zkrátka nezůstaly ani předchůdci. Od SVALBARD to z mého pohledu bylo druhé povedené vystoupení ve velmi krátkém čase, jehož jedinou kaňkou byl poněkud přehulený zvuk. Bez ohledu na to, jestli jsem stál pod pódiem anebo v zadní části zhruba v prostoru vedle zvukařského pultu.

Zmiňovaná dělící plachta sloužící doposud jako projekční plátno definitivně mizí, aby odhalila scénu pro letošní turné ALCEST. Ta se plně nese v duchu uměleckého ztvárnění artworku aktuálního alba „Les Chants de l'Aurore“ (v překladu Písně úsvitu). Pro někoho možná kýč, ale scenérie s velkým měsícem a dvojicí volavek v kovovém provedení měla něco do sebe. Dvě výškové úrovně – na patře bicí souprava a basák Indria, v přízemí pak samotný Neige a kytarista / výpomocný vokalista Zero, pak dodávaly scéně zajímavou dynamiku. Hra světel pak účelně měnila náladu v tomto zátiší a při určité světelné konstelaci mi pohled na pódium připomínal scénu z nějakého kultovního kung-fu filmu ze 70. let, ve kterém parta hrdlořezů obstoupí do půl těla svlečeného Bruce Leeho, čímž definitivně zpečetí svůj osud.

V momentě, kdy zazní úvodní tóny skladby „Komorebi“ z letošní desky se zdá, že zvukové problémy trápící předkapely jsou pryč. Alespoň z mého místa několik málo metrů od pódia nebyl žádný problém. Úvod více než 90 minut trvajícího vystoupení (počítaje i dvojici přidaných skladeb) patřil zcela předpokládaně letos v červnu vydané desce. Z ní zazní komplet úvodní trojice písní a přestože v rámci naší redakce byly k nahrávce jisté výhrady, pražské publikum je úplně jiného názoru. Souznění s jinak spíše introvertně působící kapelou je okamžité a bezvýhradné. Je známo, že Neige není zrovna upovídaným frontmanem a o nějakém hecování davů ani nemluvě. Zmiňoval jsem to už po vystoupení na Brutal Assaultu před dvěma lety a musím to připomenout i nyní. Jeho nesmělé projevy vlastně dokonale korelují s křehkou hudbou ALCEST, plující na posmutněle radostných náladách. Ani občasné ostřejší výpady toho na jemném charakteru tvorby Francouzů příliš nezmění. Spíše vše jen podtrhují.

Když se po úvodním skladbovém trojbloku přeskočí o jeden stupínek do minulosti, myšleno k albu „Spiritual Instinct“ z roku 2019, je to kvitováno možná s ještě větším povděkem, než samotný nástup skupiny na pódium. Je pak už zcela logické, že kytarový motiv nádherné „Sapphire“ spustil očekávanou vlnu nadšení. Možná ještě o něco silnější reakce publika přišla s úvodními tóny skladby „Le Miroir“ pocházející ze stejného alba. Tklivá kompozice postavená na jednom a postupně gradujícím motivu byla alespoň pro mě pomyslným a vlastně i očekávaným vrcholem večera.

Ani po něm však tempo a atmosféra koncertu nijak neuvadaly. Poté, co byla čtveřice nadšenými fanoušky přinucena k návratu na pódium, odehrála ještě skladby „Autre Temps“ z alba „Les Voyages De L'Âme“ z roku 2012 a „L’Adieu“, jež uzavírá letošní album a k tomuto účelu i skvěle posloužila v živém provedení. Velmi jemná píseň, jejíž závěr postupně vyznívá do minimalistického finále zároveň nechala hudebníky postupně opustit scénu, až na ní zůstal Neige osamocený a dohrál její závěrečný motiv. Tím definitivně ukončil toto nesmírně příjemné a emotivní představení.